..:: LKMT.cz Bórd ::..

Omluvte gramatické a textové chyby. Kdo má zájem nechť si přečte.

Pátek 9.11.2011. Venku je pod mrakem a hodiny ukazují lehce po 11 hodině. Dokončuji poslední pracovní telefonáty a házím práci za hlavu. V 16:40 nám odlétá spoj Ryanair z Brna do Londýna a je proto nejvyšší čas sbalit nejnutnější věci a vyrazit. Spolucestující mám vyzvednout ve 12:00 hodin, tradičně však nestíhám neboť na poslední chvíli hledám pas, který jsem si den předtím nenachystal. Po hodině!!! hledání, pas nacházím v brašně od fotoaparátu, mezi letenkami z minulého tripu Oslo-Sandenfjord. Budoucí osádka vozidla mě bombarduje nedočkavými telefonáty a ve 13:30 konečné všichni naloženi vyrážíme směr Brno. Na cestě nás čeká tradiční pateční provoz a s radostí tak vítáme D1 již od Ostravy. Nálada ve voze je pro menší zpoždění napjatá avšak stále veselá. Díky menší rezervě kterou jsme nadehnali na dálnici míříme na Rohlenku, kde se posilňujeme tradičním českým jídlem s vizí rychlého stravování v dalších dnech. V 15:50 dorážíme na letiště v Brně kde po bezpečnostní kontrole obsazujeme letištní bar. Řádným plněním pitného režimu se připravujeme na let. Naše letadlo je již připraveno na stojánce a z rozhlasu se právě rozléhá poslední volání k odletu. Do letadla nastupujeme mezi posledními cestujícími a i přesto že letadlo vypadá plně obsazeno, daří se nám v zadní části obsadit 2 řady u okýnek. Je to tady. Konečně zase sedím v letadle a dychtivě čekám na nahození motoru. Pomalejším tempem pojíždíme brněnským letišti k ranveji 28 kde se bez zastávky energickým a razantním pohybem za bouřlivého burácení motoru dostáváme do výšin. Po vzletu ještě krátce hledám detaily brněnské scenérie kterou znám ze simulátoru a jsem nadšený že vidím i aeroklubové letiště Medlánky. Prolétáme nízkou oblačností a let dále probíhá klasickým způsobem.

Letadlo začíná klesat. Je to znamením že se blíží Anglie a proto mezi mračny hledám kanál LaManche. Nacházím pobřežní linii zřejmě již vzdáleného francouzského území. Letoun plachtí svou příletovou dráhou k letišti Stansted. Standartní dosednutí, lidé tleskají, z repráků se ozývají fanfáry Ryanairu. Pojíždíme k terminálu a já koukám na odpolední páteční frmol na letišti a říkám si kam ti lidé proboha pořád tak cestují. U posledního prstu terminálu stojí řada letadel naši nízkonákladovky. Do některých lidé nastupují, jinde zase vystupují. Všímám si nejbližšího letadla, které stojí na konci terminálu. Vypadá připraveno k nakládání pasažéru a zřejmě se již první „priority“ blíží. Zdá se mi, že mu něco vyletělo ze zadního výduchu. Kutálí se to po ploše a zastavuje se to až na přiléhající pojezdovce. Je to dost velké. Vypadá to jako nějaké gumové černé těsnění o průměru 30-40cm. Priority již stojí u nástupních schůdku a jeden z nich cosi gestikuluje na pozemní personál. Pán v reflexní oranžové vestě si toho konečně všímá a vydává se prozkoumat co je to za předmět. Zrovna mírně točíme kolem ale předmět se mi stále nedaří identifikovat. Najednou mou pozornost upoutal konec trupu letounu a z hrůzou zjišťuji že v zadním výduchu klimatizace se objevují obrovské plameny šlehající ven do prostoru. Lidé stojí dole u schůdků a nevěřícně koukají na ten výjev. Během krátké chvíle jsou plameny pryč, nastává však obrovský a mohutný vývin kouře. Zdá se mi, že lidé stále stojí u schodů. Bohužel již není moc vidět neboť se celé letadlo a okolí zahalilo do hustého šedého kouře. Vzdalujeme se pojížděním od místa a na ploše lze vidět spoustu pozemního personálu, který se běží k postiženému místu podívat. Náš letoun se točí na přidělený gate a já ztrácím výjev úplně z dohledu. Zřejmě díky nastalému zmatku čekáme na vyklizení paluby dalších 20 minut. Konečně se dveře otevírají a my vstupujeme na Anglickou půdu. Snažím se nemyslet na to, co jsem právě viděl a jaké by to bylo zažít to ve vzduchu.

Přicházíme k autopůjčovně, neboť máme zamluveno vozidlo. Chystáme se jet ke starodávnému artefaktu Stonehenge, poté navštívit anglické pobřežní město Bornemouth, stihnout čaj o páté v královském Windsoru a nakonec zasportovat nějaká ta éra na Heathrow. Máme na to 2 dny. V pobočce autopůjčovny Budget mě mile překvapuje paní za přepážkou, která vypadá že rozumí, když se bavím s kolegou česky. Usuzujeme tedy, že je z Polska a další rozhovor se již vede v česko-polštině. Opět zjišťuji že jsou rezervace na internetu vždy sázka do loterie, neboť jsem upozorněn že jsem si nemusel připlácet extra pojištění neboť má půjčovna svoje vlastní které si musím připlatit stejně u nich. Navíc se paní divila jaké auto mi rezervační systém přidělil a snažila se mi vymluvit, že ono auto nemají a vnutit mi tak vyšší třídu s menším příplatkem. Trval jsem na svém a na tom co mám uvedeno v rezervaci a po pár telefonech se přeci jen náhodou jeden vůz dané kategorie našel. Další překvapení byla kauce. Dle nastudovaných podmínek autopůjčovny bylo zcela zřejmé, že požadují za všech okolností kauci (excess) pro případnou spoluúčast 850-1100 Liber. Přesto že jsem měl tuto kauci na kartě připravenou, nebyla po mně vyžadována ani nijak blokována. Na rozdíl od Madeiry kde jsem měl přislíbeno kauci 0€ a nakonec jsem zjistil, že mi stáhli 500€ a já se pak divil, proč mi nejde za hotel zaplatit kartou. Tolik k půjčovnám. Vypůjčili jsme si Vauxhall (Opel) Insignia a vyrazili jsme k našemu prvnímu hotelu, vzdáleném 90 mil od Stanstedu.

Pohodový hotýlek s cenou 650 Kč na osobu se nacházel ve městě Hook a po ubytování jsme šli krátce projít městečko. Koupili jsme si u místního číňana něco k snědku a po prohlídce místního nádraží s projíždějícími šinkanzeny jsme šli spát.

Sobota 10.09.2011. Obloha nevypadá slibně, ale co lze v Anglii od podnebí čekat. Standartní snídaně proběhla v Anglickém stylu a byla chutná. Vyrážíme na Stonehenge. Po krátké chvíli jsou již z menší okresní cesty, po které jedeme, kameny vidět. Přijíždíme na neplacené parkoviště a kupujeme lístky pro vstup za 7.5 Liber. Památka pěkná, celkem nezáživná. Možná pro pár posedávajících lidí hrajících na bubínky a vzývajících starodávné druidy záživná dosti. Navíc začíná pršet. Se sloganem „Stejně to tu postavili vesničani, ať mají z čeho žít“ se po necelé hodince loučíme. Bye Bye Stonehenge.

Vydáváme se na pobřeží. Počasí se zhoršuje. Prší téměř nepřetržitě a masivní kapky omývají náš vůz. Sedím v předu a snažím se vstřebávat jízdu vlevo. Naštěstí se od počátku ujal řízení kolega, který již má s levou jízdou delší zkušenosti. Navrhuji zastávku s výměnou řidiče tak abych si mohl řízení vlevo vyzkoušet. Vedeme diskuzi, že Angličané jezdí velmi uhlazeně a jízda po dálnici by byla pro mne přijatelnější než v husté městské dopravě. Kolega bohužel nesdílí mé požadavky a jede dál. Přijíždíme na pobřeží a světe div se, přestalo pršet. Někdo nás má rád. Stojíme na okrajové části města a koukáme na moře.

V dálce jde vidět molo zasahující do moře, na kterém je živo. Točící se kolotoče a restaurace slibují dobrou zábavu. Jdeme k autu a kolega mi předává klíče od vozu se slovy „tak teď se teprve ukaž frajere“. Výzva přijata. Nasedám pozvolna do vozu na místo řidiče. Sahám standardně vlevo po pásu. Bohužel je na druhé straně. Vjíždíme do města. Řízení a odbočování do pruhu mi nedělá problémy. Horší je to s převodovým řazením vlevo, odhadem vzdálenosti od levého okraje silnice a také snad největší problém mám si zvyknout, že po pravé ruce nemám místo a jsou tam dveře. Po zaparkování u mola předávám auto zpět kolegovi. Stačilo mi.

Jdeme na procházku po pobřeží. U mola se nachází různé zábavné atrakce a občerstvení. Kupuji si ve stánku grilovaný hamburger a sleduji dění kolem.

Spolucestující objevují hernu s mnoha výherními a hracími automaty. Kupodivu hraji výherní automaty běžně i menší děti a všude jich je vlastně převaha. Zřejmě to je sázkami, které jsou okolo 2, 5 nebo 10 pencemi a snad největší výhra co jsem tam viděl uvedenou byla 5 Liber. Spolucestující podlehli gemblemanii a vyrazili zdolat nějakou tučnou výhru. Zato automaty hrací, to bylo něco pro staré mazáky, jako jsem já. V rohu herny objevuji hrací automat Sega Airline Pilots Deluxe. Nemohu odolat a dávám za hru 1.5 Libry. Takový simulátor mít doma tak z něho nevylezu.

Končí nám čas na parkovacím lístku a proto se odebíráme k vozidlu a odjíždíme spět k Londýnu. Po cestě nás čeká ještě město Windsor kde stojí rozlehlý královský hrad, údajně druhý největší obydlený na světě.

Přijíždíme pozdě a zřejmě proto jsem u brány hradu vykazování ozbrojenou stráží pryč. Procházíme město a kocháme se stylovými uličkami. Povědomý zvuk nad hlavou dává tušit že letiště Heathrow je nedaleko. Čas ubíhá rychle a chceme-li stihnout spotting za světla musíme vyrazit. Přicházíme k vozidlu na placeném parkovišti a naštvaně zjišťujeme přítomnost půlmetrového pokutového bloku za předním stěračem. Parkovací poplatek máme zaplacen do 17:41, blok je vystaven v 17:30. Nechápeme a smiřujeme se s pokutou 35 Liber. Naštěstí se veškeré náklady na přepravu dělí pěti.

Přijíždíme na největší evropské letiště Heathrow. Ubytování máme zajištěno v hotelu Jurys Inn, který se nachází téměř v areálu letiště. Obklopení ranvejemi zjišťuji již na hotelovém parkovišti že za plotem je nějaký servis BA a zrovna je tam přistaven postarší Boeing. Parkujeme a já nadšeně vystupuji z vozidla s připraveným foťákem v ruce, abych si éro vyfotil. Kolega mne však upozorňuje že se v nedaleko ve vzduchu sune silueta čehosi velkého. On, neznalý typu ani značky, jednoznačně usuzuje, že je to JUMBO. Konečně !!! Nikdy jsem neměl šanci vidět 747 na přiblížení tak blízko mne. Přibližuje se to rychle. Rozrušením koukám do hledí fotoaparátu a začínám mít nadšený a chvějivý pocit, že to 747 nebude. Je to širší. Tlustší. A už je to tu !!! Moje první A380 EMIRATES.

Kousek přede mnou. Jsem neskutečně nadšen. Téměř v poklusu se utíkáme ubytovat. Dostáváme pokoj v 5. patře, bohužel s okny na druhou stranu od letiště. Nevadí. Sedáme do auta a jedeme zjistit nejlepší místo pro spotting. Areál je rozlehlý a všude na silnici jsou při okrajích dvě silné žluté čáry. Jedna pokuta nám stačila. Projíždíme přesně v ose dráhy těsně před přistávací dráhou. Nad hlavou nám prolítává Virgin Atlantic A340-600 a další A380. Jsem nervózní, že nejsme venku u plotu a dávám proto pokyn k zastavení na nejbližším vhodném místě. Konečně zastavujeme a já vybíhám k nedalekému plotu přesně v ose dráhy. Všichni náramně žereme přistávající stroje v minimální výšce nad našimi hlavami. I naprosto otrlí spolucestující, kterým letadla nic neříkají, jsou v úžasu jak malé děti u vánočního stromečku. Zatím samé menší kousky, občas také A330 nebo 767. Fouká velmi silný vítr a každé přistání je doprovázeno typickým srovnáváním trup k ose dráhy těsně nad zemí.

Silueta křídel a jejich rozpětí slibuje konečně něco velkého. Čtyřmotorového. Těsně nad hlavami nám elegantně profrčí dlouho očekávaná 747. Neskutečný zážitek. Cítím se jak na St. Maarten.

Kolegy to již nebaví a tak se vracíme na hotel. Zásobeni lahodným mokem z místního Tesca, zapíjíme dnešní úspěch na pokoji, který nás vyšel 912 Kč na osobu.

Neděle 11.09.2011. Ráno při hotelové snídani probíráme lehkou nervozitu z okázalého data. Na přetřes přišli konspirační teorie i obavy ze zpoždění letu z důvodu důkladnějších bezpečnostních opatřeních při odletu. Po příjezdu na Stansted a vrácení auta zjišťujeme standartní situaci nevybočující z normálu. Usedáme do letadla a zanedlouho po vzletu opouštíme Anglii. Sedím u okénka a bedlivě sleduji a uvažuji, kde se asi nacházíme. Stačím si ještě vyfotit Prahu a už klesáme k brněnskému letišti Tuřany na dráhu 10.

Po vystoupení s letadla nás překvapilo velké horko. Platíme parkovné 350 Kč a vyrážíme zpět k domovu s hlavou plnou nových, úchvatných zážitků.

Pitrs kua to si se mnou musis zopakovat!!
Jinak super diky za report